A jestli umřeli, žijí tam spolu dodnes

Nejnovější povídkovou tvorbu oceňované kanadské autorky rámují reflexe šťastného soužití a proměny času po ztrátě nejbližší bytosti. Nejen věnování zesnulému Graemu Gibsonovi, s nímž spisovatelka sdílela téměř padesát let, zájmy i příznačný smysl pro humor, ale především láskyplnost a bolest napovídají, že jde o text silně, byť nepřiznaně autobiografický. Margaret Atwoodová dnešních dní alias Nell vzpomíná na ztřeštěnosti podzimu života, toulky milovanou přírodou či na snahu zvěčnit kocoura v přebásnění Tennysona. Probírá se tchánovou pozůstalostí a vlivem války na lidskou psychiku. Zakopává o věci, které nám zůstávají po tom, kdo vlastně nikdy tak docela neodešel. A dál píše. O matce, jež neodpovídá společenským představám, o mimozemském stvoření, které za pandemie baví lidstvo v karanténě absurditou našich dávných příběhů, o převtělení šneka do bankovní operátorky. Rozmlouvá s Orwellem nebo glosuje historii očima umučené antické filozofky. A je přitom břitká a neodolatelná jako vždycky.