AERO 125 Grumman F4F-3 a F4F-3A Wildcat & Martlet Mk.I a Mk.III, 2.část

AERO 125 Grumman F4F-3 a F4F-3A Wildcat & Martlet Mk.I a Mk.III, 2.část - Miroslav Šnajdr

Popularita Wildcatu se odvíjela (a odvíjí) od velice úspěšné služby strojů námořního letectva (US Navy) a letectva amerického Sboru námořní pěchoty (USMC) na tichomořském válčišti. Nicméně bojovým křtem prošla stíhačka tohoto typu již znatelně dříve, a to v evropské operační oblasti. Zde působily letouny dalšího významného uživatele stíhaček F4F, britského palubního letectva (Air Branch, obvykle nazývané Fleet Air Arm). Rovněž u FAA si stíhačky, nesoucí zprvu britské označení Martlet (označení Wildcat bylo Brity používáno až od roku 1944), získaly velmi vysoké ocenění.V říjnu 1941 je admiralita dokonce označila za prozatím nejlepší dostupné námořní stíhací letouny. V evropské operační oblasti, pokud do ní zahrneme také rozsáhlé dálavy Atlantského oceánu, ovšem podstoupily své úvodní ostré nasazení také Grummany F4F-3 a F4F-3A letectva US Navy. Stalo se tak v rámci plaveb amerických letadlových lodí na ochranu neutrality, což nebylo ničím jiným, než nasazením plavidel US Navyproti německým ponorkám.V této publikaci si vedle počátečních akcí Wildcatů US Navy v Atlantiku přiblížíme zejména okolnosti vzniku a historii úvodních exportních variant Grummanovy stíhačky s původním pevným, nesklopným křídlem, a to stroje z francouzské i britské objednávky. Zahrneme rovněž úvodní operace Martletů z britských ostrovů a v Atlantském oceánu.