Bídníci.cz aneb Špinavé obrazy z dějin národa českého 1 – Kořeny (1945–1973) – Jiří Zídek

Když vykopli dveře jejich bytu, byl zrovna chladný podvečer. Léto roku 1944 již dávno řeklo své poslední slovo a země se připravovala na temné chladné sny a noci. Vtrhli do jejich útulného bytu ve vinohradské Sarajevské ulici číslo popisné osm, jako potopa, kterou člověk nezastaví. Gestapo! Geheime Stadt Polizei. Blanka, jeho žena, upustila skleněnou mísu, jak se lekla. Petřík, sedmiletý syn, se ve své postýlce rozplakal. Netrvalo dlouho a všichni tři stáli v rohu, zatím co muži v černých kožených kabátech dokonale a systematicky obraceli jejich byt vzhůru nohama. Když nic nenašli, došlo na první rány. „Kam jste to schovali, vy český svině?!“ Pak gestapák udeřil Blanku. Vařila se v něm krev, ale nemohl nic dělat. Vůbec nechápal, o co jde. Celou válku se snažil žít život tak, aby se nedostal do žádných problémů. Nenápadně, pokojně. Stejně tak jeho žena. Sklonit hlavu a splynout s proudem. Nehas, co tě nepálí. Druhá rána dostala Blanku na kolena. Z nosu jí crčela krev. „Tak kam jste to schovali?!“ „Prosím,“ pokoušel se žadonit. To však nebyla odpověď, na kterou gestapáci čekali. Prudký kopanec do rozkroku ho poslal k zemi za jeho ženou. Sedmiletý Petřík začal hystericky křičet. Jeho vyšetřovatel byl kultivovaný, uhlazený pán. Friedrich Wetter. Wetter jako počasí. Když Petr seděl proti němu ve výslechové místnosti Petschkova paláce, třásl se strachem a bolestí. Probdělá noc, kterou strávil ve studené zadržovací cele, byla plná nezodpovězených otázek. Proč? Proboha proč zrovna on a jeho rodina? Celé mu to připadalo jako šílený sen… „Nemá smysl zapírat, pane Zdrho,“ zaznělo téměř dokonalou češtinou z druhé strany stolu. „Všechny důkazy mluví jasně proti vám. Víme, že jste nepřítelem Říše. Komunista. Přiznejte se tedy a odpovězte na všechny naše otázky.“ „Ale já skutečně nic…“ Zatmělo se mu před očima. Rána od svalovce oblečeného v propocené zelené košili s vyhrnutými rukávy, který stál za ním, ho poslala k zemi. Pak se do jeho těla zakously těžké okované boty. Stál obličejem ke zdi. Rozbitý nos ho svědil. Zbité tělo se svíralo v křeči. Stál a čekal. Nevěděl na co. Jedno však už pochopil. Nic příjemného to nebude. „Podívejte se, pane Zdrho. Moc dobře víme, že jste napojen na ilegální ústřední výbor komunistické strany. Moc dobře víme, že znáte místo pobytu jejich představitelů. Má cenu, abyste takto zbytečně trpěl? Ulevte si.“ Petr vytřeštil oči. Někde muselo dojít k strašnému nedorozumění. Nemohl tušit, že před časem jeden ze skutečných ilegálních bojovníků, pracovník pošty, zlomen mučením nadiktoval do protokolu smyšlenky a věci, které ho napadly, jen aby unikl další bolesti. Nemohl vědět, že se v jeho výpovědi ocitlo i jeho jméno a adresa, které znal díky tomu, že jim pravidelně nosil inkaso. Nemohl vědět, že se tak pro německé vyšetřovatele stal spojkou mezi ústředním ilegálním výborem KSČ a vinohradskou organizací. „Nesmysl. Vaše tvrdohlavost vám k ničemu nebude, pane Zdrho. Myslím, že je na čase trochu pomoci vaší paměti. Nemyslete si, že mě svým mlčením dojmete. Pro mě jste jen kus masa. Kus masa, který donutím mluvit. A až s vámi budu hotový, přiznáte se ke všemu. Třeba i k tomu co jste neudělal.“