Buď připraven k udání

Lidé ve stínech ztracené svobody Udávat, zakazovat, věznit, vystěhovávat a zabíjet, ale také riskovat, zachraňovat, pomáhat a statečně odolávat nenávisti. Dramatické příběhy, které se odehrávají v padesátých letech dvacátého století v Československu, spojuje surová pečeť doby, různorodí jsou však jejich aktéři, jejich volby a chování. Zdálo by se, že jde o čas historiky, publicisty i pamětníky důkladně popsaný. Čtvrtý, závěrečný díl řady dokumentárních povídek Miloše Doležala však přináší dosud neznámé příběhy, které tuto periodu nasvěcují z nečekaných úhlů. Sedm statí vychází z autorova důkladného studia dokumentů a svědectví aktérů i pamětníků. A tam, kde končila předcházející autorova kniha 1945: Léto běsů, začíná tento svazek. K ponížení a sebevraždě je na podzim onoho roku dohnán sklář, filantrop a protinacistický odbojář Čeněk Císař. Ruskými „osvoboditeli“ je při ochraně své rodiny zastřelen Josef Vašíček. Nikdy nepotrestaným zůstal dozorce leopoldovské věznice Ján Blahút, který zavraždil vysočinského sedláka Václava Průšu, otce sedmi dětí. Dozorce pankrácké věznice Václav Sisel zase „klame tělem“ — naoko přísný, ve skutečnosti rozlišující muž, který z kriminálu tajně vynáší texty vězněných spisovatelů a ukrývá je pro budoucí čtenáře. Jedním z vězněných byl i básník Jan Zahradníček. Jeho pozdní propuštění a následné umírání je syrovou a smutnou pointou padesátých let. Onoho zřízení, které samo sebe nazývalo lidově-demokratické, a přitom patřilo k nejbestiálnějším v našich dějinách. Je úžasný pocit přečíst si dramatický příběh a odkládat knihu s pocitem, že navzdory tíži, která na čtenáře může z textu padat, lze stále věřit v dobré konce. A ještě cennější je, že jde o příběhy skutečné. Byli mezi námi lidé, kteří v těžkých chvílích zůstali nezlomení a zasluhují si naši úctu a vzpomínku. Té se jim skrze autora naštěstí dostává. — Stanislav Beran, spisovatel Stará hrušeň v Pustolhotsku na dvoře u Průšů… sevřený výměnek v Uhřínově, kde dožíval básník… chatka u Krňan, kde byl za sudem s vodou zakopán literární poklad… Vracet se na osudová místa, „větřit“ v nich paměť událostí; vyptávat se svědků a nořit se s nimi do starých fotografií, které dosud ležely v zažloutlé krabici na dně skříně. Ale také pátrat v archivech a škemrat u archivářů o další sondáž fondů. A pak pomalu rozplétat i spojovat rozličná příběhová vlákna, psát, rekonstruovat, děsit se, trnout, obdivovat, pohrdat. Být mediem. — Miloš Doležal, autor