Čas zabijáků – Henry Miller

Čas zabijáků můžeme vnímat coby oslavnou píseň na Rimbauda, na mládí a nevinnost, jako konfrontaci jednoho umělce s druhým, jako temnou vizi budoucnosti i jako kritiku umění dvacátého století. Eseje představují Henryho Millera jako pronikavého a odvážného myslitele, bořitele model, obhájce zázračnosti života a proroka nadaného ostrou jasnozřivostí. Civilizační zlo a ideologické bludy své i naší doby pojmenoval s nemilosrdnou přesností a v nadčasové perspektivě, a směle se tak zařadil k velikánům západního myšlení. Henryho Millera známe především jako autora autobiografických románů, avšak nemalou část jeho díla lze označit za esejistickou. Tak tomu je i u Času zabijáků: studie Rimbauda, dvojité „eseje“, kterou napsal v polovině čtyřicátých let poté, co jej uchvátilo dílo Arthura Rimbauda. Ačkoli má však kniha v podtitulu slovo „studie“, nejde o literární kritiku v pravém slova smyslu, jakou Miller nikdy ani nepsal, ale spíše o srovnání sebe samého s francouzským básníkem. Miller se v knize sice pokouší o osobitý výklad Rimbaudovy poesie, avšak ten rozhodně není jeho hlavním cílem. Rimbaud mu primárně slouží jen jako prostředek k dalšímu sebehledání, jako zvětšovací sklo při odhalování vlastní identity. Rád bych objasnil, že tato malá studie, kterou jsem napsal před deseti lety, je výsledkem pokusu o překlad Sezóny v pekle, který se nepovedl tak, jak jsem zamýšlel. Stále chovám naději, že tento text převedu do jazyka bližšího Rimbaudovu vlastnímu „negerskému“ jazyku. Autoři knihy Really the Blues nebo lidé jako Lord Buckley1) mají – ačkoli si toho možná sami nejsou vědomi – k Rimbaudovi blíž než básníci, kteří ho uctívají a napodobují. HENRY MILLER, Big Sur, Kalifornie, 1955