Cesta na Praděd

Román o koních a lidech. Na záložce se dočtete: „Vůz tažený párem skvělých koní dorazil do Kutné Hory, zatímco krajinou, skrz pole a louky, šli jezdci v sedlech. Byl srpen roku 1966. Vůz krytý plachtou se šinul dolů náměstím, sledován z chodníků obyvatelstvem, mezi nímž si vozataj výpravy Jan Špička všiml jedné ženy, jež si ho všimla také. Seskočil s vozu, který jel dál, a vrátil se, aby na ženu pohlédl zblízka, ta však mezi-tím zašla do knihkupectví. Jan Špička z náměstí divnou náhodou zabočil do jedné uličky a vešel na dvůr jednoho starého domu, aby tu na ženu počkal. Nebyla to však náhoda, že ta žena opravdu přišla! Oba byli svou příhodou zaujati, takže si řekli několik vět, a nic víc, protože vtom Ludvík Vaculík přestal psát. K rukopisu počatému v roce 1969 se vrátil po jedenatřiceti letech. Zkušenější autorsky i mužsky pokračoval prostě v líčení Špičkovy cesty na Praděd i jeho nočních návratů do Kutné Hory. Skutečná, tvrdě romantická cesta na Praděd byla zároveň i symbolickou výpravou do minulosti lidí a krajiny: východními Čechami přes polské Kladsko na severní Moravu a zpátky do středu Čech. Zvláštním, neplánovaným efektem je dnes i to, jak se všecko, co Ludvík Vaculík píše o tehdejších poměrech v redakci Literárních novin i v zemědělství, stalo minulostí. Jan Špička“