Domeček pro panenky (Ivan Wernisch)

Sbírka pracuje se scénou, která se dá popsat jen tak, jak ji autor napsal: „V domečku pro panenky je zrcadlo, v něm pán, který si obléká kabát, bere z věšáku klobouk, zlehka se uklonil a odchází. V zrcadle se objevila baba s koštětem.“

Kdo se v koutě probouzí

Žz, duch přeludného lesku – u vychladlých kamen. Vlastní jméno bez samohlásky je pro Wernische typický tah: postava má jméno, které se nedá vyslovit, a přesto je jmenovaná.

Jaká je scenerie

„To už je večer?“ Žiletkář za vraty pustého průjezdu se chvěje hrůzou. Prostory jsou opuštěné, ale nikdy prázdné – vždy v nich někdo zbývá.

Jak se v textu obrací modlitba

„Ó svatá Nemravo, potěcho starců, dej nám zapomenout na naše hříchy.“ Vzývání nemravnosti jako svaté patronky je přesně ten druh obratu, kterým Wernisch pracuje: forma zůstává liturgická, obsah se převrací.

Komu bude sbírka blízká

Čtenářům, kteří u poezie nehledají vyprávění, ale obraz a zvuk. „Zlá očka, zlá, se polykavě rozhlížejí“ – takhle vypadá poslední řádek téhle scény.