Dynamika nevědomí – Carl Gustav Jung

Osmý svazek souborného Jungova díla zahrnuje převážně práce, které poskytují představu o zásadních poznatcích a podstatných pracovních hypotézách C. G. Junga. Šest článků pochází z knihy O psychické energetice a podstatě snů; Jung těmito spisy tehdy zaujal stanovisko k námitkám proti knize Proměny a symboly libida. Dokumentoval jimi a rozpracoval svou teorii libida, kterou začal rozvíjet kolem roku 1912, ale dokončil ji až v roce 1928. Mezitím se ve stati „Pokus o předvedení analytické teorie“ vypořádal s Freudovými psychoanalytickými koncepty a zřetelně načrtl své vlastní zkušenosti a myšlenky. Všechny tyto práce tvoří vlastně předpoklad pro pochopení analytické čili komplexní psychologie. Pokud jde o teorii poznání, autorovo stanovisko poznáme především z „Teoretických úvah o podstatě psychična“. V této stati se zkoumaly pojmy „vědomí“ a „nevědomí“ v jejich historickém vývoji a v souvislosti s pojmem instinktu. „Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí“ je do tohoto svazku přibrána proto, že v ní jde o instinktivně, potažmo archetypálně podmíněné souvislosti, které nelze uchopit principem kauzality. Jde spíše o koincidence co do smyslu, které připojují k vědeckému chápání novou dimenzi. Nauka o synchronicitě prokazuje souvislosti mezi poznatky moderní fyziky a poznatky analytické psychologie v dosud málo prozkoumané a těžko přístupné mezní oblasti reality. Teoretickými koncepty se z empirického stanoviska zabývají kratší práce o světonázoru, skutečnosti a nadskutečnosti, duchu a životě, ba o víře v duchy. I to vše se autor pokouší fenomenologicky pojmout, aby to psychologicky prozkoumal. Kolem těchto tři hlavních spisů se seskupuji příspěvky tohoto svazku, které k nim tematicky náleží, jde zejména o kapitoly z knih O kořenech vědomi a Skutečnost duše a z knihy Duševní problémy současnosti.