Hliněné dny

Svou prozaickou prvotinou, povídkovým souborem Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007) se Stanislav Beran přiřadil k autorům, kteří dokáží hodnověrně a bez zbytečné popisnosti zachytit atmosféru okamžiku. Jeho hrdiny jsou obyčejní lidé, jejich dramata nenápadná, ale zato opravdu uvěřitelná. Nejinak je tomu i v přítomné novele Hliněné dny. Tentokrát se však střípky událostí seskládají do hořké mozaiky jednoho podivuhodně zmarněného života. Sám autor o své knize říká: „Je to kniha druhé poloviny století, ve kterém rozkvetlo salónní levičáctví a civilizační choroby, a také příběh dvou lidských osudů, v určitých okamžicích se protínajících a poté na dlouhou dobu vzájemně ztracených, osudů, které už při letmém dotyku jako kulečníkové koule mění směr a po dalších odrazech k sobě opět nacházejí cestu. Kniha do omrzení opakující, že štěstí je nesouměřitelné a relativní a láska může mít podobu skrytou i nehezkou. Kniha o tom, že každému z nás sedí mezi ušima nebo ve vnitřnostech ďábel, který dává životu směr v danou chvíli nevhodný, a přesto se mladí úspěšní setkají s mladými neúspěšnými nad stejnou rozlitou stařeckou polévkou.“