Nedostižné portréty Gutty – Ludomir Franczak

Impossible portraits of Gutta / Nedostižné portréty Gutty - Ludomir Franczak

Roku 1892 do Prahy přicestovala skupina takzvany´ch dahomejsky´ch Amazonek, které měly na Střeleckém ostrově lokálnímu publiku předvádět způsoby života v africké vesnici. Součástí skupiny byla i mladá žena jménem Gutta. Ta po pár ty´dnech zemřela a z jejího pohřbu na Olšansky´ch hřbitovech se stala mezinárodní "mediální senzace". Dva roky od pohřbu byly Guttiny ostatky vykopány a uloženy do univerzitní sbírky, jež byla později transformována do Hrdličkova muzea člověka v Praze. Zde jsou její ostatky vystaveny dodnes. Polsky´ umělec Ludomir Franczak hledá v eseji "Nedostižné portréty Gutty" zapomenuty´ příběh jorubské ženy a ptá se, jak se vztahovat ke středoevropské koloniální minulosti a k násilí, které bylo pácháno na tzv. Druhy´ch. Jak eticky reprezentovat ty, kdo byli vystavováni na tehdejších "etnograficky´ch přehlídkách", aniž bychom znovu - pouze v jiném kontextu - kapitalizovali jejich obraz? Franczak se prostřednictvím uměleckého vy´zkumu pokouší nacházet tvůrčí strategie, jejichž pomocí lze zodpovědně vyprávět příběhy těch, kdo jsou převládajícím pohledem evropsky´ch dějin opomíjeni. In 1892, a group of so-called "Dahomey Amazons” came to Prague to demonstrate the ways of African everyday village life to a local audience on Střelecky´ Island. A young woman called Gutta was part of the group. She died a few weeks later and her burial at the Olšany Cemetery became an international "media sensation.” Two years after the funeral, Gutta's remains were exhumed and placed in the university collection, which later became the Hrdlička Museum of Man in Prague. Her remains are still on display here today. In his essay ‘Impossible Portraits of Gutta,' Polish artist Ludomir Franczak searches for the forgotten story of the Yoruba woman and asks how to refer to the Central European colonial past and the violence perpetrated against its so-called Others. How to ethically represent those who were exhibited in the "ethnographic shows” of the era without merely re-capitalizing on their image in a different context? Through artistic research, Franczak tries to find creative strategies to responsibly share the stories of those neglected by the dominant view of European history.