Já, Vincent – Jiří Žák

Kývnu, vezmu pytel a kutnu si přehodím přes ramena. Ucítím vlhkost a plesnivinu, ale dešťové kapky mi přestanou stékat za límec košile. Halda je to nejstrašnější, co jsem v životě viděl. Připomíná mi hrb samotného ďábla. Déšť v ní vyhloubil hluboké stružky, do nichž se mi boří nohy skoro až po kolena. Slyším mlaskání černého bahna, které se mě snaží pohltit. Občas se skloním, abych někomu pomohl na nohy, anebo abych někomu ošetřil spálené ruce či obličej. Vidím zuhelnatělé tváře, rány, na nichž usychá krev, vidím prázdné oční důlky, vyhřezlé vnitřnosti a vyceněné zuby za seškvařenými rty. Vidím živé, umírající a mrtvé. Vidím, jak mezi těly tančí ta děvka smrt v bílé košili. Vidím, jak na zdi visí ohořelý krucifix. Ježíš Kristus nemá nohy, jen očouzené pahýly.