Jantarové slzy — Sofía Segovia

Historický román o naději a dvou pruských rodinách zatažených do válečné vřavy  Prusko roku 1945, válka zuří nebezpečně blízko a postupující sovětská armáda rozdělí dvě rodiny, jejichž děti se uprostřed války musejí naučit přežít.  Malé Ilse naštěstí přinášejí úlevu pohádky, jež jí na cestě vypráví polský nádeník Janusz, který pro její rodinu pracoval a teď ji doprovází. Janusz povídá o obléhaném království v Baltském moři, odkud se vylévají jantarové slzy truchlící královny. Nikdo netuší, jak důležité a prorocké tyto pohádky jsou.  V troskách nedalekého Königsbergu se ukrývají Arno a jeho matka. Nepodařilo se jim uprchnout před postupující armádou, a teď zde vyčkávají v naději, že se hned po válce opět setkají se zbytkem své rodiny. Mezi padajícími bombami jim však dochází, že v opevněném městě zůstat nemůžou. Sevřeni v kleštích dvou mocných nepřátel se z nich stávají pěšci vydávající se na cestu s nejasným koncem.  ––– Mistrně napsaný příběh, dojemný a strhující. — The Washington Post Různorodost příběhů a hlasů v pozadí umožňuje lépe pochopit společné zkušenosti a hlouběji se emocionálně angažovat… Segovia ve svém románu přináší perspektivu těch, kteří se ocitli v konfliktech, jež nemohou nijak změnit. — Booklist Do Königsbergu ho vzali poprvé v životě, ale to Arno, který ten den slavil třetí narozeniny, nevěděl. Nezapamatoval si ani ruch příprav na den, jejž měla rodina strávit na výletě mimo své malé hospodářství. Ten den ho nemusel nikdo budit. Arno byl nejmladší ze čtyř sourozenců a dosud se řídil pravidlem, s nímž se rodí všechna miminka: den začíná, až když se probudí on. Nejdřív vstává dítě, potom maminka, až pak slunce. Nejdřív vstává dítě, pak teprve kohout, který ohlašuje nový den, a kravka, kterou je třeba podojit. Nejdřív vstává dítě, až potom tatínek, aby pomohl mamince, která musí jít ulevit krávě, jejíž bučení neutichá. Teprve pak vůně snídaně, již tatínek připravil, probudí i zbytek rodiny, i když by si ostatní chtěli ještě přispat, i když by si přáli nechat ještě hlavu na polštáři, nebo aby aspoň do oken zasvítilo slunce dřív, než budou muset otevřít oči. Ale to nebylo možné: nadešel nový den a spolu s ním začal obvyklý shon na malém statku rodiny Schipperových. — ukázka z knihy