Kamarád Jak (Věra Nosková)

„Kde je Zora?!“ zvolal. Nikdo nevěděl. „Kde je? Kam šla? Jak to?“ zakukal jednoslabičný chobotík, který si ji už stihnul oblíbit. „To ten Skleňák,“ rozechvěl se trpaslík Nadmíra, měl z toho tvrdého krále strach. Vznětlivý obr potěžkal nebezpečný kyj a zakřičel: „Ten mizera! Já mu dám služku! Já mu dám leštit sklo! Rozmlátím mu to tu na cimprcampr!“ Nedalo se nic dělat, vraceli se zpět, musí přece vysvobodit Zorku. Mezitím se ale ve skleněném království setmělo, jen zelená skla vydávala bludičkové světlo. Brzy došli k paláci, který byl kupodivu otevřený. Skleňák nikde. Vypadalo to skoro jako past. Procházeli komnatami mezi sklíčkovými stěnami, jiné byly hladké jako hokejové hřiště, některé ale pokryté obrovskými zrcadly, takže se parta osvoboditelů lekala svého odrazu v křivých zrcadlech, která deformovala jejich těla a tváře. Jirka a Astor už byli unavení, trpaslík vyděšený a obr naštvaný, když Zorku konečně spatřili. Našli ji ve vysoké síni, jejíž stěny i nábytek vrhaly na protější stěny a strop i v tom šeru diamantové odlesky. Seděla sama u jídelního stolu, před sebou měla mísu se skleněnými hrozny a jahodami, seděla nehnutě a ani se po nich neohlédla, i když by měla slyšet jejich kroky, takže se k ní přátelé rozběhli ve zlé předtuše. Nemohla se ani ohlédnout, vypadala celá jaksi tvrdá a lesklá, jakoby zatuhlá. Ten skřípavej Skleňák ji nechal zesklovatět! A co bylo přitom hrozné, ale přitom trochu nadějné, její živé oči se v té skleněné tváři bez výrazu pohybovaly se a prosily o pomoc.