Kněžské identity v českých zemích (1820–1938) – Lukáš Fasora

Kněžské identity v českých zemích (1820—1938) - Lukáš Fasora

Monografie sleduje proměny kněžské identity v moderní éře. Autorský kolektiv si nepostavil cíl rozšířit debatu o problematice identit o další závažný metodologicky orientovaný text, ale zaměřil se na otázku, jak sociologickou, psychologickou či filosofickou kategorii identity naplnit pevně založeným pramenným výzkumem. Publikaci tvoří biografie třinácti různě postavených kněží, kteří náleželi do několika generací. Jsou zde mj. zastoupeni kněží ve světské pastoraci (smíchovský děkan Jan Pauly), biskupové (českobudějovický Jan Valerián Jirsík), řeholníci (redemptorista Andreas Hamerle), teologové (Eduard Winter, profesor na Německé univerzitě v Praze, posléze v NDR), politici (ústřední tajemník ČSL Bohumil Stašek) i básníci a outsideři (například Jakub Deml). Časové vymezení je rámováno z jedné strany snahou papežů o obnovu autority římskokatolické církve po Francouzské revoluci a z druhé strany obdobím meziválečné Československé republiky s jejím komplikovaným hledáním konsensu s katolickou církví.Identitou rozumíme typ sounáležitosti s lidským společenstvím vymezený sebeuvědoměním člověka, tedy prožíváním toho, čím jedinec je nebo se cítí být. Zajímavá je otázka sebepojetí kněze a jeho reflexe okolím (identita osobní) i otázka hodnot a znaků vytvářejících sounáležitost s komunitou – farností, klérem, národem (identita sociální). Reflektujeme proto jednak fázi dospívání kněze, během níž je identita výrazným způsobem formována zvenčí, jednak další fáze života, profilující se snahou kněze dostát svému povolání či upravit si svou identitu podle rolí připsaných okolím, úřadem, očekáváním nadřízených, spolubratří nebo farníků. Právě moderní doba v důsledku zrychlujících se změn společnosti a sekularizačních tlaků generovala větší možnosti individuální volby a větší množství konfliktních linií, než bylo dříve obvyklé.