Kontexty 1/2022

Úvodní slovo: Zaujal mě název, který dala Olga Jeřábková textu o brněnském skladateli a hudebním vědci Miloši Štědroňovi, jenž počátkem února oslavil osmdesáté narozeniny: „Raději dobře udělaná písnička nebo šlágr než špatná symfonie.“ (s. 48) Myslím, že může být, v přeneseném slova smyslu, dobrým spojovacím mottem hned několika příspěvků v tomto čísle Kontextů, ale i v těch předchozích. Řeč je tu samozřejmě o vztahu vysoké umění versus řemeslo, o němž jsem před časem psal v obsáhlém textu o Adolfu Loosovi (Kontexty 1/2021), o modernistickém popírání tradice a konvencí, o úmorné snaze být vysoce umělecký a originální za každou cenu.„Konvence v současnosti neztratila jenom hodnotu, ale též význam,“ píše Petr Pelčák v článku „Za konvenční architekturu“ (s. 21). Nekonvenčnost přitahuje, spontánně obdivujeme nekonvenční a originální díla, nepřejeme si vést konvenční život. Ale jsou to právě konvence, co drží společnost pohromadě, co vytváří náš společně sdílený prostor. Například historická centra měst, která tolik obdivujeme, vznikla převážně díky konvenční architektuře. Minulý režim je ve jménu socialistického pokroku bořil či je obklopoval panelovými sídlišti, v posledních desetiletích jsou pro změnu necitlivě narušována zevnitř nejrůznějšími bizarními stavbami, „které nás svou originalitou nejprve vzrušují, zítra nudí a pozítří obtěžují“. Nemá být právě architektura, ptá se autor, do velké míry konvenční a kontextuální? To znamená soudobá, ale současně schopná respektovat tradici a dotvářet dané místo, nikoli se ho snažit co nejvíce „překřičet“? Architektonické konvenci a konvenční architektuře by mělo být věnováno mnohem více pozornosti, o což se snažíme nejen na stranách tohoto časopisu, ale i v publikacích o architektuře nakladatelství Books & Pipes.