Láska na cizím hrobě - Ludvík Němec

Ludvík Němec (1957) patří k nejtalentovanějším autorům „ztracené generace“, která dozrávala na konci sedmdesátých a pak zejména v osmdesátých letech. Alexandra Berková, Miroslav Huptych, Jiřina Salaquardová, Lubor Kasal a další ovšem vydávali sporadicky... a po Listopadu byli většinou převálcováni dvacet let mlčícími „navrátilci“ z šedesátých let a také už novou generací autorů, kteří se „nezkompromitovali“ publikováním za normalizace.V takových podmínkách vydává Ludvík Němec, autor již čtyř úspěšných a většinou vysoce hodnocených prozaických knih, poslední útlý svazek povídek Já jsem ta tma – a pak se nadobro odmlčí. Jelikož dnes Němce téměř nikdo nezná (případně si jej pletou se synem Janem, jehož prozaická prvotina byla v roce 2010 nominovaná na Ortenovu cenu), dovolím si citovat, co o jeho poslední knize řekl Jiří Kratochvil: „V souboru příhod Já jsem ta tma, mě Němcův krásný talent chytil tak, že jsem se mu poklonil až k zemi a pocítil jsem tu přízračnou spisovatelskou závist, kterou kdybych neukočíroval, tak mě celičkého sežrala. A taky proto jsem nepochopil, proč po téhle jedinečné knížce už Ludvík Němec nenapsal žádnou další...“S velkou radostí nyní oznamujeme, že Ludvík Němec po téměř dvacetileté pauze (Já jsem ta tma vyšla poprvé v edici Tvar už v roce 1994) napsal a chystá k vydání novou knihu.Jmenuje se Láska na cizím hrobě a to nejstručnější, co se o ní dá říct je, že navazuje přesně tam, kde Němec před dvaceti lety skončil. Jde znovu o povídky, tentokrát je jich ovšem jenom pět a jsou dlouhé (románky). Všechny volně spojuje jeden motiv a jedna hrdinka, takže podobně jako byla Tma, jsou i Láska na cizím hrobě jakýmsi moderním, přetržitým románem.V jazyce či v asociativním rozvíjení motivů je Němec tak skvělý, že stěží hledá v současné české próze konkurenci.