Létání (Štěpán Kolomazník, 2018)

Z levé strany je všechno jinak. Ale člověku to dojde pomalu, mnohých věcí si povšimne až za půl roku. Pocit, když se letadlo poprvé dá do pohybu, je nezapomenutelný. Myslím, že něco podobného cítili objevitelé při dosažení severního pólu, jen jim při tom úžasu bylo víc zima. Dojem radosti smíšený s jakýmsi stínem nedopatření – opravdu tady mám být? Nezdá se mi to? Tak takhle to tedy vypadá, a teprve až sám řeknu, že se poletí, tak se poletí! Můj kolega v kokpitu hraje svou roli dokonale a nechává na mě všechna rozhodnutí. Ač sám kapitán a instruktor, tváří se jako druhý pilot začátečník a nechává věci jít svým tempem. Pozvolným, jenž ovšem z levé strany působí dojmem vražedné rychlosti. Po první půlhodině přijde malé rozčarování: neumím na levé straně sedět! Jak to? Opravdu by mě to nenapadlo, ale druhý pilot na pravé sedačce je neustále mírně skloněn doleva, aby dosáhl na všechny přepínače a dobře viděl na přístroje, většina kterých je umístěna uprostřed, mezi oběma křesly. V této podivné pozici jsem prožil mnoho let, aniž bych si něčeho všiml, a vůbec nechápu, proč mě nyní bolí krk a záda, když někdo vejde do kokpitu, zatvrzele se odvracím doleva k oknu, a neumím si vhodným způsobem někam uložit nohy. Z prvních letů se nový kapitán vrací domů s pocitem, že byl v lese a kácel stromy.