Malý podvodní průvodce (Magdalena Wagnerová)

Napadlo vás někdy, jaké je to pod vodou? Veselé nebo smutné? Je tam úplné ticho anebo rámus? Co všechno se odehrává pod hladinou rybníka, kam chodí děda na ryby? Kolik kaprů neumí počítat a která plotice je na štíru s gramatikou? A jak to vlastně chodí mezi dravými rybami? Mají se rády, nebo se povyšují nad druhé jako lidé? Možná že ano, možná že ne. Možná že v potocích, řekách, rybnících a jezerech existuje podvodní život, který má svoje pravidla a zákonitosti, jen my o nich vůbec nic nevíme. Není se čemu divit, když patříme k prostým suchozemcům. Co všechno se odehrává pod hladinou? Jak to vypadá na dně docela obyčejné tůně? Jaké to vlastně je pod vodou? I tam totiž běží život jako o závod. Na první pohled je jasné, že jde o poněkud mokrý život – což vůbec nevadí kupříkladu takovému Ropuchovi, který se nejčastěji zdržuje v Zelené tůni, schovaný za dvěma placatými kameny. Ropuchy totiž patří k obojživelníkům, kteří mohou přebývat na suchu i ve vodě, kde s oblibou přemítají, jaký je rozdíl mezi povodní a velkou vodou, kdy nastane průtrž mračen a jestli je vodní přelud snové mámení nebo nesmysl. K večeři mají ze všeho nejraději řádně vypasené mouchy a pranic jim nevadí, že po tak vydatném jídle možná trochu přiberou. Štíhlou linii si hlídají spíše vodoměrky, nemilosrdné vodní krasavice, které se od rána do večera producírují po vodní hladině a všichni ostatní na ně s úžasem hledí, včetně vodníka. K jeho nejlepším přátelům patří kapři, kteří marnivě přemítají, kolik šupin je bude stát nový oblek. A také piskoři, ale ti připlouvají zřídkakdy. Pokud se ale objeví, je to událost, která vyburcuje i nechvalně známého raka Desetiprsťáka, štiku s podivuhodným jménem Šárka Ocelová nebo mihule, které vypadají spíš jako nějaké vodní žížaly, ale nesmí se jim to říkat. Vítejte v Zelené tůni!