Melpoména v okovech? Povahokresba ve francouzské tragédii 17. století

Název odkazuje k Melpomené, múze tragédie a zpěvu — a otazník za ním je podstatný. Aristotelskou kategorii povahokresby doprovázely ve francouzském raném novověku čtyři dobové požadavky: řádnost, přiměřenost, podobnost a důslednost. Záviš Šuman ukazuje, že nešlo jen o normativní pokyny; z jejich výkladu vyrostla jemně odstíněná diskuse o tom, čím vlastně dramatické umění je.

Kam diskuse dosáhla

Kolem povahokresby se rozhodovalo i o otázkách, které s ní na první pohled nesouvisejí: o katarktickém účinu divadla, o hierarchii funkcí v umění, o nesnadno uchopitelné kategorii vkusu a o roli afektivity. Dnes archaicky působící pojmosloví tak drželo v dobovém uvažování přední místo.

Jak je kniha udělaná

Analýzy stojí na zevrubném čtení dobových kritických textů. Francouzské originály jsou otištěné paralelně s překladem, který je převážně autorský; doplňuje je obsáhlý poznámkový aparát, rozsáhlá bibliografie, rejstřík a resumé v angličtině a francouzštině. Jde o první práci na tohle téma napsanou česky.