Motýlí pavilon - Tim Postovit

Tento mladý básník je domestikovaný ve dvou kulturách, ve dvou jazycích (jako dítě používal ruštinu, žil v Izraeli), češtinou však vládne dokonale. Jeho sbírka působí na první dojem nadreálně, ve skutečnosti však svými přesnými metaforami míří k podstatnému. Je angažovaná, neboť zasahuje čímsi víc než proklamacemi: působí přímo naléhavostí jazyka, tedy materiálu, v jehož řádu se každé dílo uskutečňuje. Zajímavě nasvěcuje intimní témata, ale „umí“ i záběry s delší perspektivou, tedy pohled na naši minulost a přítomnost. Hledá a nalézá nové cesty v jazyce, to vše s absencí suchého, konceptuálního mučení slov. A nechybí generační perspektiva: tak naše časy vidím já a nikdo jiný. Dnešní doba nese známky sémantické vyprázdněnosti. Básník by proto měl dbát na slovo, měl by mu poskytovat bezpečný přístav v moři plném velkých demagogických ryb a manipulativních mikroorganismů. A taky mít oči otevřené tak, jak o tom psal Václav Hrabě, čili všímat si věcí, které vypadají jako kus nenapsané básničky. Ať už je poezie cokoli, věřím, že je podvědomou Severkou lidstva. — Tim Postovit