Můj rok 1969

Rok 1969 asi pro většinu lidí zůstane napořád ve stínu toho předchozího. Žije tady s námi ale sto tisíc těch, pro které byl tento rok naprosto zásadní. Byl to totiž rok, kdy poprvé otevřeli oči do tohoto světa. Je to zvláštní rok. Nikdo neví, co má čekat. Lidé jsou rozpačití a opatrní. Upálení Jana Palacha na chvíli probere národ z letargie, ale opravdu jenom na chvíli. V dubnu střídá Alexandra Dubčeka na postu prvního tajemníka KSČ Gustáv Husák a začíná období normalizace. Určitá „normalizace“ čeká i země na západ od nás – festival ve Woodstocku je sice velkolepý, ale hnutí hippies pomalu opouští jeviště dějin a nastupuje generace mladých pragmatických manažerů. Ještě stále ovšem lidé hledí vzhůru ke hvězdám – vždyť rok 1969 je rokem, kdy lidská noha poprvé vstoupila na povrch Měsíce. To je okamžik, kdy se celý svět na krátkou chvíli semkne a uvědomí si, že lidstvo je jeden celek, kterému se právě povedlo něco neuvěřitelného… Jako vždy ovšem pod povrchem světových i lokálních dějin teče proud každodenního života s jeho radostmi, starostmi i drobnými kuriozitami. V Praze se lidé rozčilují nad padajícími římsami i zvýšením cen u holiče. Vědci začínají realizovat projekt pravidelného zimního sčítání netopýrů a úroda chmele je mimořádná. Mladoboleslavská Škodovka zahajuje výrobu Škody 100, do kin jde film Světáci a Československo dvakrát poráží Sovětský svaz na mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu. Ponořme se tedy do roku 1969 – posledního záchvěvu sladkých idealistických „šedesátek“.