Naděje umírá poslední

Kniha vypráví o osudu autorky, která měla v okamžiku propuknutí druhé světové války 10 let a byla žákyní jedné varšavské obecné školy.V září 1939 žila s rodiči a bratry v ul. Nowiniarské. Museli se přestěhovat do ghetta, kde žili až do vypuknutí povstání. Nějakou dobu se skrývala v bunkru na ul. Milé. V květnu 1943 byla převezena do koncentračního tábora Majdanek. Prošla také tábory Osvětim a Ravensbruck. Osvobození se dočkala v táboře Neustadt-Glewe. Většina jejích nejbližších se konce války nedočkala. Autorka píše o svých prožitcích ve vyhlazovacích táborech, popisuje také svůj boj o život ve varšavském ghettu. Její popis je natolik autentický, jako byste poslouchali vyprávění blízké osoby. Ukazuje život prostých lidí, pravou tvář války, zbavenou hrdinsko-vlastenecké masky, téměř s fotografickou přesností zobrazuje nacistické katy a jejich oběti. Na knihu navazuje krátký deník psaný v roce 1986, jenž popisuje dojmy z návštěvy míst, kde autorka strávila dětství a prožila nejhrůznější chvíle v době okupace. Halina Birenbaumová - spisovatelka, básnířka, překladatelka.V roce 1947 emigrovala do Izraele, vdala se, má dva syny. V roce 1967 vyšla její první kniha „Nadzieja umiera ostatnia“, byla přeložena do angličtiny, němčiny, francouzštiny, japonštiny a hebrejštiny. V roce 1991 vydala druhou knihu „Powrót do ziemi praojców“, následně „Każdy odzyskany dzień“, „Wołanie o pamięć“ a tři básnické sbírky „Nawet gdy się śmieję“, „Nie o kwiatach“ a „Jak można w słowach“. Je autorkou mnoha článků v prestižních časopisech. Její tvorba je svědectvím paměti o holocaustu a současně důkazem nezničitelnosti těch nejlidštějších citů, jako je naděje, láska k světu a životu v každé bytosti. V březnu 2001 udělila Polská rada křesťanů a židů autorce titul "Člověk smíru".