Něco jako vánek (Petr Střešňák)

Povídky Petra Střešňáka se točí kolem lidí, u kterých se zdánlivě nic neděje: obyčejné zápletky, obyčejné postavy, převážně střední věk. Napětí v nich nevzniká z událostí, ale z toho, co postavy vědí o svém dosavadním životě a co si nepřiznávají nahlas.

Mezi řádky se opakovaně vrací melancholická nota nesplněných snů. Není ale hlavním sdělením — vedle ní stojí i drobná zadostiučinění a chvíle, kdy se něco povede právě proto, že se přestalo čekat na velkou změnu.

Poloha souboru

Název sbírky říká o jejím naladění víc než jakákoli anotace. Vánek se nedá zachytit ani přesně popsat, poznáte ho ale okamžitě — a přesně takhle povídky pracují s okamžiky, které v životě nic nezlomí, a přesto se pamatují.

Pro čtenáře, který od prózy čeká gradaci a rozuzlení, to bude četba pomalá. Pro toho, kdo hledá přesně odpozorované postavy, je pomalost tím hlavním, co soubor nabízí.