O nebezpečí lavin na Hané (Milan Valenta)

O nebezpečí lavin na Hané aneb Hořké humoresky ve sladkokyselém nálevu zahrádkářů hanácké krabatiny Kousek za městem podřimuje ve stínu olší zahrádkářská kolonie čítající na tucet zahradních domků, boudy na nářadí, záhonky dělené růžemi i stinná zákoutí kompostů střídajících se po vzoru šachovnice s výhřevy pilně kosených trávníků. K tomu plácek s rezavou pumpou a po stranách rezavé branky, z nichž jednou může poutník jít rovnou za nosem, a pokud ho má jen trochu rovný, nad očekávání brzy dojde k náměstí městečka. Druhou lze vejít do polí požehnaných úrodou a zatoulat se třebas až k vykopávkám lužické kultury mizerné proslulosti a nevalného významu. Odtud je jen krok k mokřadům meandry řeky, po níž se jmenuje celá země bystrých lišek, loupeživých rytířů a králů v ječmeni zrozených. V krátkých povídkách, vzájemně prorůstajících a míšených halabala ve sledu karet haléřového mariáše štamgastů bistra vzdáleného od kolonie jen co by kamenem dohodil, ožívají postavy a příběhy z bohatého kotlíku Hané. A třebaže žádný z příběhů není nekonečný, mnohé mají trvání. Neboť´ jsme to pořád my, jenom tváře máme jiné. Sníme stejné sny a po stejných cestách spějeme k cílům, jež se nemění, co svět světem stojí. A ještě něco: zahrádkáři jsou specifické etnikum. Stejně jako rybáři, houbaři, pejskaři či chataři. Ale na rozdíl od nich jsou pospolitostí syntetickou obsahující jak drobné pěstitele a chovatele, tak i rybáře, houbaře, pejskaře či chataře, osadníky žijící na svém teritoriu po většinu roku či lufťáky jen na skok zajíždějící. Zahrádkářská osada je totiž svět sám o sobě.