Ostrov (Bianca Bellová)

Místo, kde příběhy jsou pravdivější než skutečnost  Kniha, jakou byste od oceňované autorky Jezera, Sentimentálního románu nebo Mony nečekali: román Biancy Bellové Ostrov skrývá tajemství i zámlky, věrnost a zradu, touhu i laudanum. Dva nehrdinští hrdinové, kupec Izar a kněžna Núrit, se předhánějí v rozličných škodolibostech — on jí vypráví příběhy staré jako svět, ona je hltá jako dítě. A pokud jde o děti, tak tu máme i hovnařova kluka, vinou svého páchnoucího zaměstnání chudého a osamělého, tichého a pokorného, a přesto bojujícího s osudem i s předsudky ostatních Ostrovanů.    ––– Ten příběh jsem začala psát někdy na začátku pandemie, často mi přicházela na mysl analogie s morem, a pak už to šlo nějak ráz na ráz, sami na mě vyskakovali tvorové z bestiářů a různé pověsti, legendy a lidové vyprávěnky. Nezvala jsem je, ale byla radost s nimi pracovat.  Chtěla jsem tou knihou vzdát hold vypravěčství a příběhům, tomu, jak v našem kulturním okruhu formovaly vnímání dobra, etiky, estetiky, smrti a smrtelnosti i prosté praktické návody do života. Nemyslím, že kdekoli na světě žije kultura, která by si nepředávala příběhy, a asi ani jednotlivec, pokud nemá nějakou neurologickou poruchu, který by dokázal existovat bez vyprávění, jež rámují jeho život, ať už jsou to lidové pověry, nebo biblické příběhy.