Ostrovy vzpomínek - Vladimír Sattran

Kniha si vypůjčuje obraz, který dobře vystihuje, jak paměť ve skutečnosti funguje. Vzpomínky nejsou souvislá pevnina, ale ostrovy — jednotlivé výjevy oddělené vodou, o níž si už nikdo není jistý, co v ní vlastně je. Autor si tenhle obraz drží až do konce a přiznává, že do průplavů mezi ostrovy se už bojí zajíždět: jsou nepřehledné a člověk v nich může zabloudit.

Z čeho se vyprávění skládá

Texty přeskakují mezi obdobími. Jsou tu příběhy z doby učednické, pak z let vandrovnických a některé zachycují dobu zrání. Přes všechny je ale přetažen jeden tón — pohled zpátky z pozice stáří, ze které se události nehodnotí podle toho, jak byly tehdy vzrušující, ale podle toho, co po nich zbylo.

Nad čím se text zastavuje

Autor se opakovaně vrací k jedné myšlence: že často plníme zásuvky a skříně, protože neumíme zaplnit prázdnotu vlastního bytí. Z toho vyrůstá i duchovní rovina knihy, volání po důvěře ve všudypřítomnost boží, kterou hledá spíš uvnitř člověka než mimo něj.