Po hadí kůži – Luděk Marks

Ponecháme-li stranou samizdaty a bibliofilie, pak byl Luděk Marks až doposud autorem jediné knihy, autorského výboru Stín svícnu. Byl undergroundovým básníkem, samizdatovým editorem, redaktorem a publicistou, po roce 1989 „strážcem zvonice“ v Libotenicích, archeologickým dokumentátorem i textařem rockových hudebníků. V posledních letech se však zdálo, že Marks-básník je téměř mrtev a zapomenut. A tu se opět jednou „neuvěřitelné stává skutkem“ a autor přichází s novou, v pořadí druhou sbírkou. Tradiční, formálně vytříbené básnické formy využívá Marks i nadále a dekadentní stylizaci, kterou ve svých mladých letech sdílel s autorem, jenž mu byl v undergroundu nejbližší, totiž s J. H. Krchovským, prověřil čas. Poznáváme známý sebeironický škleb, pod nímž je patrná existenciální tíseň; u bezvěreckého Krchovského je to beznaděj, u Markse tíseň konfrontovaná s „paradoxem víry“. V některých svých pozdních textech však Marks sahá po jednodušších formách, k lakoničtějšímu způsobu vyjádření, a to zřejmě právě tam, kde se tvrdě konfrontuje s „novou dobou“. Marksův lyrický hlas v této zemi opravdu chyběl.