Posbírané básně - Lukáš Jůza

Vzal jsem jeden den mladého osmnáctiletého člověka, pohlavně zralého a znalého a taky zrovna civilizačně opásaného smrtícími zbraněmi, za měrnou jednotku – míru dne lidského bytí, odkdy se nashromažďovaná energie začíná masově spotřebovávat na nadosobní udržení rodu a právě tak ovšem na nadosobní dosažení individuality… Empirickou křivku „biologického času“ jsem pomocí analytické geometrie matematicky vyjádřil a protáhl ji - extrapoloval – až před bod zrození protože před ním samozřejmě nekončila, nýbrž nebetyčně hyperbolicky stoupala směrem k početí, kalibroval jsem ji „jednotkovým dnem“ osmnáctiletých… Výpočtem podle sečtených „jednotkových dnů“ vyšlo řádově ( po započtení všemožných nepřesností ) několik málo miliard let. Tedy nikoli stamiliony let a taky ne deset miliard. Přemýšlel jsem, co by to mohlo znamenat. Napadlo mě, že je to stáří života na zeměkouli.