Pravidla vkusu — sociologie vkusu v současné české společnosti

Proč se lidem líbí různé věci? A jak to ovlivňuje jejich postavení ve společnosti?  V šedesátých letech budila rocková hudba pohoršení, dnes rapeři dostávají literární ceny. Videohry byly donedávna vnímány pouze jako bezduchá zábava, dnes jsou předmětem seriózní kulturní kritiky. Na univerzitách se studují komiksy. Kulturně vzdělaný člověk už se nepozná podle toho, že poslouchá operu, chodí do divadla, čte klasickou literaturu a umí si správně uvázat kravatu. Tyto a další proměny ovšem neznamenají, že by „správný vkus“ přestal hrát ve společnosti důležitou roli.  Kniha Pravidla vkusu představuje sociologickou výpravu do zkoumání vkusu, jeho mechanismů a propojení se společenskými institucemi v současné české společnosti. Na základě existujících poznatků z oblasti sociologie kultury i vlastního výzkumu autoři uvažují o tom, kde se vkus bere, jakým způsobem se utváří a jaké má sociální důsledky. Kulturní hierarchie se totiž promítají do struktury společnosti, mechanismů gentrifikace městských čtvrtí, vstupují do nerovností ve vzdělávání a vysvětlují mnohé zdánlivě samozřejmé okolnosti naší každodenní kulturní spotřeby. Zkrátka najdeme je v kavárně, při přijímacím pohovoru i v urbanistickém plánování.  ––– Fascinující čtení o vytváření a udržování společenských rozdílů.    V době, kdy si sociologie začala všímat spojení mezi kulturou a nerovnostmi, byla vysoká kultura stále hlavním společenským platidlem. Studie začaly mapovat to, do jaké míry třídní rozdíly a mechanismy přenosu nerovností z rodičů na potomky nejsou jen záležitostí ekonomické pozice a majetku, ale opírají se i o kulturní dimenzi. Pierre Bourdieu zavedl a rozvinul pojem kulturní kapitál, jenž označuje míru osvojení návyků, které jsou považovány za kultivované, míru obeznámenosti s obecně uznávanými oblastmi kultury a míru souladu s očekáváním, jež mají o lidech kulturní a vzdělávací instituce. Mít kulturní kapitál tedy mimo jiné znamená mít „vybraný vkus“. Klíčovým zdrojem rozdílů v objemu kulturního kapitálu je pak prostředí rodiny, v níž lidé vyrůstají. Kulturní kapitál se tak jeví jako stejně důležitý mechanismus společenských nerovností jako již známý kapitál ekonomický. Dobrý start ve společnosti nám už neposkytuje pouze skutečnost, že náš otec (stále jsme ve společnosti silně patriarchální) je uhlobaronem či šlechticem, ale i to, že náhodou vyrůstáme v prostředí dobře postavené měšťanské rodiny právníků či lékařů.— ukázka z knihy