Předehra pro orchestr, Rapsodie pro velký orchestr, Sinfonia Concertante

Mezi autory s nejosobitějším zvukovým rukopisem (zkušený posluchač jej spolehlivě identifikuje po několika málo taktech) patří český skladatel Bohuslav Martinů (1890-1959). Pařížský žák Alberta Roussela se od opojení jazzem a expresionistické výrazovosti postupně a neomylně dopracoval k vlastnímu nenapodobitelnému stylu, ale pátrali-li bychom přece, který z podnětů západoevropské meziválečné hudební avantgardy měl na něj nejsilnější a nejtrvalejší slohový vliv, byl by to určitě neoklasicismus, popřípadě podněty neobarokní hudební dikce. A právě tato východiska rozpoznáme na většině snímků reprezentativního digitálního výběru orchestrálních skladeb Bohuslava Martinů pod charismatickou taktovkou Jiřího Bělohlávka, inspirující hráčské individuality České filharmonie k umělecky svrchovanému a soustředěnému výkonu.