S vůní šminek a benzínu

Vážení posluchači - to začínám pěkně blbě, že? Tedy - Vážení, pokud jste se rozhodli poslechnout si záznam veřejné nahrávky pořadu "S vůní šminek a benzinu" a vydržíte až do konce, vězte, že je to velice (bohužel!) zkrácený záznam vystoupení v klubu plzeňského Komorního divadla. Když jsme v roce 1990 odešli z Národního divadla, protože naše představy o smyslu, poslání a hlavně práci na naší první scéně byly diametrálně jiné, než nového vedení, udělali jsme jakýsi krok do tmy... Umělecká agentura paní Jaroslavy Svobodové z České Lípy nám nabídla možnost pořadu - dá se říct - besed s diváky. Zajistila (nemáme přesnou evidenci) zhruba víc než 350 vystoupení v městech, městečkách, ale i v malých vesničkách, kde jsme odpovídali na dotazy - a tak vznikl vlastní pořad nazvaný "S vůní šminek a benzínu". Častokrát se stalo, že ve vyprodaných sálech se lidé neptali, ale sami se vyjadřovali k tomu, co je trápilo, zlobilo, překvapovalo, ale i těšilo. Každý večer byl jiný, podle toho, jací lidé se rozhodli s námi setkat. Nahrávka, kterou máte, je jenom střípek setkání s lidmi, kteří nás znali z Národního divadla, televize, rozhlasu. Unavovalo, ale neponižovalo nás harcování za plískanic, sněhu, neposypaných silnic - třeba z Jablůnkova na moravskoslovenských hranicích na druhý konec republiky až někam k Aši... i když to často zavánělo obrozeneckým putováním hereckých společností z dob Josefa Kajetána Tyla. Moje žena vždycky divákům šibalsky říkala: "...dřív jste jezdili vy za námi - dnes my jezdíme za vámi, nevidím v tom žádný rozdíl... Tak se mějte pěkně!" A já dodávám: "...a buďte hodně zdraví a netrapte se lidskou zlobou, závistí a nenávistí - vždyť vám dali do kolébky krásnou věc - LÁSKU!"