Sivá krev (Marie Domská)

Přízeň hadí bohyně je vykoupena krví.  Před tisíci lety rozpoutali elfové z Mlžných hor válku. Pak před porážkou utekli do podzemí. Dnes se říká, že jejich krev je sivá — zešedla jedem hadí bohyně, které slouží.  Sivý princ Esmedill se však učil, že i na ten nejprudší jed existuje lék. Touží shodit hadí bohyni z piedestalu moci a vyvést sivé elfy z podzemí, kde živoří a umírají pro její potěšení.  Ve společnosti svých nejvěrnějších bojovníků si připadal všemocný až do chvíle, než všichni padli. Tedy až na jednoho — Rudooka. Ten, kterého princ považoval za pouhého otroka, se v poslední chvíli ujímá vedení a nutí ho jít dál. Ale kam, když se velký sen rozplynul?  ––– Pravidelné úspěchy v Ceně Karla Čapka i v soutěži Vidoucí dokazují, že Marie Domská dlouhodobě patří mezi velké talenty. V čtivém a temném románu Sivá krev tak na pole české fantastiky vstupuje vyzrálá autorka, o níž v budoucnosti ještě hodně uslyšíme.    „Marie Domská debutuje živou imaginativní fantasy, která má všechny náležitosti klasik žánru — elfy, magii, prastaré legendy, rozmanitý svět, humor i drama, zradu, přátelství… a k tomu pořádnou porci dobrodružství v netradičně vyprávěném příběhu.“— Michaela Merglová, autorka románu Píseň oceli      „Řekneš mi pak taky něco o sobě?“ zeptal jsem se.    Odtrhl zuby kus masa a pokrčil rameny.    Měl bys, pomyslel jsem si, když jsem jazykem opatrně zkoušel poživatelnost našeho skromného jídla. Alespoň pár odpovědí na nejpalčivější otázky. Pak stejně zemřu.    Jenomže těch otázek jsem měl desítky a bál se jakoukoli z nich položit. Hlavně proto, že ta, která mu zachránila život, taky zemřela. Nikdy na sobě nedal znát, jestli ji má rád, jestli ho těší její pozornost. Snášel ji s podivnou netečností téměř hraničící s ignorací. Přesto se mu nepřestala věšet na krk a mluvit za něj. Představoval jsem si, že uvnitř nepředstavitelně trpí její ztrátou. A zároveň jsem se bál, že až se zeptám, ledabyle pokrčí rameny a bez špetky zájmu řekne to svoje: Ne. Ne jako nemiloval jsem ji. Ne jako není mi líto, že zemřela.   Proto jsem mu vyprávěl. Vyprávěl jsem svým sivům, aby věděli, že svět je víc než jed a ostré zuby naší dravé a věčně lačné bohyně. Vléval jsem jim do žil světlo, naději, touhu po míru. Šířil jsem to jako svůj vlastní protijed. I jemu to mohlo pomoct.— ukázka z knihy