Skořicové krámy

„Chtěl bych bydlet v Drohobyči. Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl. A co? Fikce je někdy dokonalejší a realističtější než sama skutečnost.“, Bohumil Hrabal Skořicové krámy polského meziválečného avantgardního spisovatele a výtvarníka Bruna Schulze (1892–1942) vycházejí v českém (nyní upraveném) překladu už potřetí. Úzkostná hypersenzitivita, absurdní humor a vypravěčská výlučnost haličského autora jsou totiž nadčasové. Šťavnatá přírodní líčení a popisy nejrůznějších intimních interiérů, městských exteriérů, erotických muk a úletů i všelijakých hnutí mysli, tato silná vyjádření atmosféry, prolínají bez jakýchkoli rozpaků realitu s fantazií. Svět výtvarný, svět křehké pološílené duše, je bez vynechání či opomenutí sebemenšího detailu z pozorovaných událostí či vysněných vizí převeden do světa slov. Vypravěč se neustále svíjí ve stavu vytržení, v němž pozoruje nemožné, ale málo se na něm podílí – mnohem spíše je událostmi tažen a pohlcován. Ústředními svíravými postavami všech povídek jsou kromě něj vypravěčův otec a s ním vzrůstající ohrožení nemocí a smrtí a erotický symbol (rovněž ohrožující) kypivé služky Adély. Zlé erotično vytéká ze stránek v podivně pokroucené, ale zábavné podobě. Smrt je všudypřítomná, příroda jí žije. Úžas a okouzlení prostředkují jen bizarní vzpomínky na dětství. "Naprosto šílené, zázračně snové, magicky imaginativní, živočišné, erotické, slovně obžerné, experimentální, poetické, expresivní, barvitě deskriptivní, surrealistické, naturalistické" – takové a ještě jiné jsou prózy Bruna Schulze v tomto povídkovém cyklu, jímž debutoval r. 1934 (Sklepy cynamonowe). Schulz došel uznání až po své násilné smrti v židovském ghettu. Bývá stavěn po bok Franze Kafky nebo Roberta Musila. Vážil si ho nejen přísný soukmenovec Witold Gombrowicz, ale třeba i Bohumil Hrabal, který vzbudil zájem o jeho dílo u nás.