Slavnosti, ceremonie a rituály pozdního středověku – Martin Nodl

Slavnosti, ceremonie a rituály pozdního středověku - Martin Nodl

Obsáhlá a obrazově bohatá monografie mapuje slavnosti, ceremonie a rituály, jež našly uplatnění v prostředí Českého království v období pozdního středověku. Autorský kolektiv předních českých medievistů v ní na základě širokého spektra dochovaných pramenů, písemné i obrazové povahy, kreslí mnohovrstevnatý obraz slavností, ceremonií a festivit, jež došly uplatnění v různých sociálních prostředích 14. a 15. století. Hlavní důraz je přitom v knize kladen na panovnické dvory, v nichž se rituály, jež povětšinou nabývaly sakrální podoby, uplatňovaly v největší míře. Kapitoly z pera Františka Šmahela o královských pohřbech, Václava Žůrka, jenž z nového úhlu pojednává o královských korunovacích, či Martina Nodla, jenž se věnuje opomíjené problematice zásnub a sňatků, ukazují, že v prostředí panovnického dvora rituální jednání nabývalo slavnostní, ceremoniální podoby. Na lucemburském dvoře vznikaly normy a předpisy, jež měly ovlivňovat zvyklosti ceremoniální povahy pro bezprostřední potomky a příští generace. České prameny sice autorům neumožnily odpovědět na všechny otázky, jež nastolilo dynamicky se rozvíjející západoevropské bádání, soustavný důraz na komparaci s prostředím německým, francouzským, anglickým, polským a uherským však v této monografi i vede k závěru, že především díky dvorskému prostředí císaře Karla IV. došlo v českých zemích k rozvinutí pestré škály dvorských slavností a ceremoniálů, jež ve starším období nacházely jen chabý ohlas. Důraz na komparaci se západoevropským prostředím se v knize projevuje i v kapitolách věnovaných rituálům, slavnostem a ceremoniím v prostředí slezských knížat (Martin Čapský), české aristokracie (Robert Šimůnek), domácích prelátů i papežských nunciů (Antonín Kalous), a v prostředí českých a moravských měst, v nichž se slavnosti a ceremonie uplatnily především ve styku s panovníkem (Tomáš Borovský) a v nichž hrají prim rituály a ceremonie holdování, vazalských slibů, přísah, slavnostních panovnických vjezdů a samozřejmě i rodinných slavností, jež ale v pozdním středověku ještě nijak výrazně nenapodobovaly dvorské, královské prostředí.