Smlouva o přepravě osoby – Ondřej Frinta

„Doprava a její vyspělost jsou mnohdy považovány za jeden z klíčových ukazatelů vyspělosti lidské civilizace vůbec. Jedině díky postupnému rozvoji dopravy byl totiž možný dynamický rozvoj obchodu i státní správy, který vymanil civilizaci z chudoby, ať už tím máme na mysli civilizace starověké (zejména starověký Řím), či obdobně také současnou civilizaci moderní doby, která se jen díky průmyslové revoluci (a s ní spojeným mohutným rozvojem dopravy) vymanila z celkově nuzných poměrů středověkých. Na vyspělosti odvětví dopravy jako celku v současnosti lze dobře demonstrovat vyspělost (a ovšem i jistou komplikovanost) současné (post)moderní společnosti. Tomu ovšem odpovídají požadavky, které jsou v současné době na fungování dopravy jako celého odvětví národního hospodářství kladeny.“ Autor monografie Smlouva o přepravě osoby v novém soukromém právu nejprve v první kapitole čtenářům vysvětluje rozdíly mezi základními pojmy, jako jsou doprava, přeprava, dopravce a přepravce a poté umožňuje čtenářům díky zajímavému pohledu do historie porozumět základům a vývoji probíraného tématu. Specifikem smlouvy o přepravě osoby je skutečnost, že je regulována množstvím právních předpisů podle toho, jaký druh přepravy je cestujícím používán. Právní úpravě (jak vnitrostátní, tak mezinárodní) se věnuje kapitola třetí, zatímco kapitola čtvrtá se zaměřuje právě na jednotlivé druhy dopravy – tedy dopravu drážní, silniční, leteckou, vodní a ostatní. Pátá kapitola monografie podává podrobný rozbor právní úpravy smlouvy o přepravě osoby v soukromém právu. Dočteme se zde o dopravních prostředcích, jízdném, cestujících, dopravcích, ale třeba i o jízdách „načerno“. Autor zde zároveň upozorňuje i na některé rozdíly mezi právní úpravou v občanském zákoníku z roku 1964 a současnou právní úpravou. Dále jsou v knize upraveny práva a povinnosti stran, tedy např. bezpečnost a pohodlí cestujících, řádná a včasná přeprava, nebo náhrada újmy na zdraví a škody na zavazadle. Přepravě zavazadel je pak věnovaná celá následující kapitola, zatímco v kapitole poslední, osmé, autor rozvádí smlouvu o přepravě osoby v mezinárodním právu soukromém. Celá kniha je napsána velmi čtivě a je plná zajímavých informací. Čtenář se tak například dozví, že už za vlády Julia Caesara bylo vydáno „nařízení, kterým se zakazuje provoz vozů v určitých hodinách za účelem předcházení dopravním zácpám.“ nebo, že „v době největšího rozkvětu této velkolepé říše bylo na jejím území k dispozici přibližně 370 silnic v celkové délce kolem 76 000 km. Tehdy vzniklo i přísloví ´všechny cesty vedou do Říma´.“ Nebo třeba informace o historii a počátku jízdenek.