Už nestojím pod duhou (Julie Staníková)

„Maminka říkávala, že když prší a svítí slunce, přichází duha. Ale co když dlouho prší a slunce nevychází?“ Otázka z úvodu drží celý román – a odpověď na ni hledá dívka jménem Meda.

Jak se mění pohled

Meda se zpočátku dívá na svět nevinnýma dětskýma očima: je barevný, snový a kouzelný. Jak ale roste, barvy blednou a na povrch se dere to, co mělo zůstat hluboko ukryté. Vyprávění tím kopíruje reálný proces dospívání – dítě nezjistí pravdu naráz, ale po vrstvách.

Třípokojový byt na sídlišti

Prostředí je záměrně obyčejné. V bytě, kde by měla být jistota, narůstá napětí a Meda se cítí čím dál víc neviditelná. Klíčová věta románu přitom nikoho neobviňuje: není to proto, že by ji nikdo neměl rád, ale protože láska někdy nestačí.

Vydala Pointa.