Valkýry — Robert Fabian

„Z oblohy padali lidé. Hořeli. Pořád se mi to vrací. Pořád.“ Tou větou kniha začíná a udává tón všemu, co následuje.

Konec, který se dá měřit

Svět končí. Jednou rychle a neodvratně, podruhé pomalu a vleklo. Fabian ale nepíše o katastrofě jako takové — zajímá ho, co člověku zbývá nedokončeného, když se odpočet spustí. Nesplacený dluh, nedodělaná práce. Nebo pomsta.

Dvě části

• Den skoro jako každý jiný
• Černé slunce

Obě texty spojuje motiv posledních hodin a rozhodnutí, které v nich má smysl. Ať zbývá devět hodin, nebo celá beznadějná věčnost, otázka je stejná: čemu ten čas věnujete.

Vydávají Straky na vrbě. Pro čtenáře české fantastiky je to poloha, která se u nás objevuje spíš zřídka — apokalypsa vedená jako intimní příběh, ne jako podívaná.