Zahrada soch — básnický výbor Ireny Žantovské

Výbor z básnické tvorby Ireny Žantovské Zahrada soch vznikl na půdorysu sbírky z roku 2003 (první vydání bylo také podkladem pro scénickou montáž poesie, baletu a animovaných koláží Miroslava Huptycha – CD s hudbou Tomáše Reindla k představení vyšlo v roce 2010). Nejedná se však o klasickou reedici, ale o vydání rozšířené o řadu básní nových, dosud povětšinou nepublikovaných, jež tak představuje básnířčinu tvorbu od 80. let po současnost. Zahrada soch se tedy rozšířila. Objevily se v ní nové cesty a zákoutí, jež vzbuzují zvědavost návštěvníků zahrady svou neokázalou architekturou, plnou náznaků jitřících fantazii. Je to táž i jiná zahrada, neboť to nové v ní působí tak přirozeně, jako by bylo od samého počátku součástí zahrady původní, v níž (řečeno s Baudelairem) barvy, tóny a vůně jedno jsou, v níž: „Pro dozrálá slova/ šplhám po stále/ tenčích/ větvích…“ V níž sochy nejsou sošné, neboť mají schopnost rozmlouvat v náznacích polozapomenutých gest k těm, kteří jsou připraveni nechat poezii vejít do svého nitra, do své zahrady soch, metafor a tajemství, která trvají, neboť měla dar dotknout se našich srdcí.Irena Žantovská (1963) je současnou profesí vysokoškolská pedagožka, ale celoživotně především divadelní režisérka. Vystudovala v Praze Divadelní fakultu AMU, od roku 1990 realizovala přes šedesát režií včetně pražského Národního divadla. Její divadelní práce vynikají obrazností, dynamikou, kontrastní až bizarní poetikou, účelným, někdy hravým, někdy až ostře vyhroceným spojením herecké akce, slova, hudby, výtvarné stylizace. Je jí nejlépe na pomezí tragédie a frašky, v každém patosu najde zrnko ironie, ale i v burlesce objeví trochu vážnosti, snad dokonce i melancholie. A taková je i její poesie.