Záhřmotí. Hlásková instrumentace v poezii Vladimíra Holana

Záměrem práce je poukázat na umělecky příznakové užití hláskové instrumentace v poezii Vladimíra Holana v období vymezeném juvenilními básněmi sbírky Blouznivý vějíř (1926) a sbírkou Na postupu (1943–48), kde autor opouští vázaný verš. V centru pozornosti stojí sémantický potenciál instrumentace, tj. seskupování hlásek v osamostatnělé útvary, jeden ze způsobů básnické aktualizace zvukové vrstvy jazyka. Cílem zkoumání bylo vyhledat v textech relevantní hlásková opakování, hláskově instrumentované plochy a konfigurace – v Holanově poezii obecně tyto postupy vytvářejí sémantický potenciál, jejž je nutno začlenit do úhrnného významového dění.