Žasl jsem od pily – Zdeněk Volf

Slovo se stalo tělem, tělo naše ať se stane Slovem. Myslím, že taková prosba i výzva je prvotním impulsem poezie Zdeňka Volfa. Poezie proti znicotnění lidského slova, již téměř dokonanému. Básník ví, že jen proměnou vlastní bytosti může jeho slovo nabýt takové tvůrčí moci. Radikální metamorfózou, silnou natolik, aby bylo pronikavé jako prvky vznikajícího slunce. Metamorfóza je vědomá, reflektovaná, všestranná, pokorná i neústupná. Metamorfóza láskou. V české poezii má Zdeněk Volf myslím nejblíž ke světu Bohuslava Reynka, k jeho obrazům z venkovského života proměňovaným vnitřní září srdce ve svaté výjevy. Vybral si okolnosti těžší o to zvláštní zaměstnání na pokraji pekla, do kterého moderní společnost vrhá zvířata kdysi domácí. Volfovo básnické vybavení je bohaté, vědoucí, živené poezií českou, světovou, východní. A také obrazy a blízkostí malířů. Jeho básně jsou „ve vztahu“, jak sám napsal, hovoří s druhým, o druhém. A o všem. Tak žasne od pily — a člověk se diví, nakolik se jeho slova navzájem mohou oplodňovat smyslem.