Ztracený Humboldtův ráj — ideologie jednoty výzkumu a výuky ve vysokém školství

Je jednota výzkumu a výuky samozřejmým a nezbytným základem moderního vysokého školství? Shodují se na tom akademické elity všech západních zemí včetně České republiky. Tato kniha ukazuje, že nikoliv, neboť nebyla nikdy ve skutečnosti realizována – podle autorů se jedná o ideologický princip, který realitu spíše zastírá a který je potřeba podrobit kritice. Důsledkem této ideologie je často nezájem vyučujících o studující a o to, co se naučí. V tomto smyslu představuje jednota výzkumu a výuky oxymóron: jedná se o zdánlivě ztracený, ale přitom nikdy neexistující ráj, jehož věčné hledání pouze zastírá současné problémy a brání jejich konstruktivnímu řešení. Interdisciplinární přístup knihy sleduje vývoj této ideologie od 19. století do současnosti, v mezinárodním kontextu i v českých zemích, kde dominovala až do druhé světové války. Kniha vyvrací stereotyp odsuzující údajné oddělení výzkumu a výuky v socialistickém Československu a namísto toho poukazuje na inovativní transformaci humboldtovské ideologie do ideologické jednoty „vědy, vzdělání, výchovy a praxe“. Období po roce 1989 tudíž nepřineslo „obnovu jednoty výzkumu a výuky“; naopak vznikl systém, který propojování ideologicky vyžaduje, ale nepodporuje: školy se snažily vyhovět všeobecně deklarovanému nárůstu studijních míst a současně narůstajícím nárokům na vykazování výzkumných výsledků. Na jedné straně současná akreditační kritéria odrážejí „kvalitu“ výzkumu (profesury, habilitace a publikace) a zcela stranou zůstává „kvalita“ vzdělávání, tedy co a jak se vlastně učí a co se studující skutečně naučí. Na druhé straně dnešní způsoby hodnocení vědy nedokáží vůbec ohodnotit řadu velmi cenných odborných činností, zatímco vysoce hodnotí celou řadu „výstupů“ produkovaných pouze kvůli honbě za body. Proto kniha navrhuje opustit ideologickou představu o jednotě „výzkumu“ a „výuky“ a navrhuje radikální změnu pohledu na hodnocení vzdělávání, hodnocení výzkumu i politiku diverzifikace. Karel Šima a Petr Pabian jsou spoluautory dosud jediné komplexní knihy o transformaci českých univerzit České vysoké školství - Na cestě od elitního k univerzálnímu vzdělávání 1989-2009 (2010, Grada) a současně také spoluřešiteli unikátního etnografického výzkumu vysokoškolských kateder Masové vysoké školství v institucionálním kontextu (GAČR 2011-2013); společně publikovali také například studii proměn vztahu českého vysokého školství a trhu práce v Journal of Education and Work (2011 24 / 1-2). Karel Šima působí v Centru pro studium vysokého školství, v.v.i., kde se věnuje především zkoumání organizace a financování vědy, role vědy ve vysokém školství, studiu vysokoškolské a vědní politiky a dalším otázkám spojeným s aktuálním vývojem vysokého školství; publikoval například v časopisech Science and Public Policy, Aula nebo Moderní dějiny. Petr Pabian působí na Katedře sociální věd Univerzity Pardubice a věnuje se zejména výzkumu vzdělávání ve vysokém školství; jeho studie vyšly například v časopisech Tertiary Education and Management a Aula nebo v knihách Research Mission of Higher Education Institutions outside the University Sector (2010, Springer) a European Integration and the Governance of Higher Education and Research (2009, Springer).