Chuť prázdna

Anna je dospívající a nepříliš sebevědomá. Chce mít pod kontrolou aspoň jednu věc — sebe samu. Jenže ta kontrola postupně dostane jediné měřítko: co nejmenší číslo na váze a podoba ideálu, který dennodenně vídá na sociálních sítích.

Forma deníku

Příběh je psaný jako Annin deník, takže čtenář sleduje proměnu zevnitř a v reálném čase — z bezstarostné dívky se pomalu stává někdo posedlý vlastním tělem. Právě deníková forma dělá text nepříjemně věrohodným: nemoc tu nepřichází jako zlom, ale jako řada rozhodnutí, z nichž každé zvlášť vypadá neškodně.

O čem kniha vlastně je

Otázka, kterou Adamcová klade, zní: jak moc může být člověk hubený, aby pořád ještě byl? Není to příručka ani návod, ale román o mechanismu kontroly a o tlaku vizuálních vzorů na dospívající.

Téma je citlivé. Pokud se s ním někdo ve svém okolí potýká, patří další kroky k odborníkovi — kniha slouží k porozumění, ne k řešení.