Klapzubova jedenáctka – audiokniha (Eduard Bass)

Humoristický román Klapzubova jedenáctka napsal Eduard Bass v roce 1922.Težko jej charakterizovat lépe než jako fotbalovou pohádku pro dospělé. Starý Klapzuba, otec jedenácti zdatných synu, přetvoří jejich životní elán do jedinečné fotbalové jedenáctky, která nejdříve raketovou rychlostí opustí pralesní ligu, aby pak vítězila na všech hřištích světa… Tento fotbalový sen všech českých fanoušků se dočkal mnoha zpracování: již v roce 1935 vznikla v brněnském rozhlasovém studiu dramatizace Františka Kožíka, kterou režíroval Josef Bezdíček a v níž účinkovali Karel Höger, Karel Klika a další členové činohry Zemského divadla v Brně a podle dobových recenzí to byla inscenace úspěšná. O tři roky později vznikl celovečerní film (režie Ladislav Brom), jehož kladem bylo obsazení Theodora Pištěka do role starého Klapzuby, záporem téměř vše ostatní, především však necitlivé zásahy scénáristické. Přesně o třicet let později — v roce 1968 — natočil režisér Eduard Hofman koprodukční televizní seriál, v němž v miniaturních roličkách hráli Jan Werich i Peter Ustinov, režisér však nedokázal udržet ani linii vyprávění, ani zájem diváka; seriál se v premiéře ani neodvysílal. V rozhlase se Bassův román dočkal ještě několika zpracování: pod názvem Klapzubáci v cizině (1971) načetl Jiří Adamíra ukázku z románu, v roce 1979 vznikla dramatizace J. Z. Nováka a Gustava Heverleho Klapzubova jedenáctka na Letné a roku 1990 vytvořil dvoudílnou dramatizaci režisér Jiří Horčička. Ten se však s Klapzubovou jedenáctkou nesetkal poprvé. V jeho režii totiž vzniklo jedinečné zpracování Bassova textu již roku 1953. Původní šestidílná četba s úvodem Josefa Laufera se bohužel nedochovala, v roce 1976 byl původní pás přestříhán do třídílné verze, již bez Laufera. Příběh slavné fotbalové jedenáctky tu vypráví Karel Höger. Jeho vypravěčský entuziasmus je nakažlivý už od úvodní písně a herec jej udrží po celou dobu. K vrcholům patří například reportáž ze zápasu Klapzubáků s Anglií (Höger zde ztvárňuje anglického reportéra; úvodní blazeovaná sebejistota se postupně láme pres šok a roztrpčení až do závěrečného nepřesvědčivého tvrzení, že v druhé půli zápasu Anglie vyrovná a zvítězí). Höger tuto povídku nenamluvil, ale přímo rozehrál; nečte ji, ale představuje jednotlivé postavy s takovým zápalem, že máme spíše pocit dramatizace. Klapzubova jedenáctka musela být ve své době naprostým zjevením, jak o tom ostatně svědčí i dobové ohlasy. Takto hodnotila reprízu z roku 1956 paní Lembergová ze Slezské Ostravy v soukromém dopise Karlu Högerovi: Dědynku milý, bylo to skvělé. Když už teď se „reprezentanti“ nechytnou za nos, tak jsou mameluci. A vůbec si pak nezasluhují v životě slyšet tak nádherně zahrané povídání, ani stejně jedinečné autory, zkrátka, vůbec nic, co jednoho dovede nadchnout. Dědynku, Vy klapzubovský neporazitelný weltmajstre — kéž by nám tak děti naletěly ve škole na každé naše povídání jako člověk Vám! Já jsem opravdu věřila, že seděl přede mnou ten anglický reportér a že řvaly na sebe ty dvě tribuny a že tři ušmudlánci prodávali tenhleten „Kupte Herald!“ a že ti Klapzubáci se prali ze všech svých sil [...] Ale stejně Vám neodpustím tu taškárnu, že si s člověkem děláte, co chcete. [...] Mon dieux, Vy přesvědčíte člověka za hodinku, že naše jedenáctky jsou neporazitelné — a našinec vysvětluje nepravidelná slovesa třeba třetí rok a výsledek stále stejný. Snad vás Bassovo, Högerovo a Horčičkovo vypravěčské mistrovství strhne také. Přemysl Hnilička