Oblékám si svoje tělo jako pyžamo

Titul sbírky Kamily Schewczukové obsahuje celou její poetiku: tělo jako něco, co se na sebe každý den bere, ale nedá se odložit.

O čem to je

Východiskem je myšlenka, že všechno, co se stalo, a všichni, které jsme potkali, zůstávají zapsaní v našem těle — slovy, která jsou někdy až příliš hluboko a která na noc nejdou svléct. Odtud plyne i autorčin nárok na psaní: má se do něj vejít celým tělem, přitlačit, ne pozorovat z bezpečné vzdálenosti.

Psaní jako čin

Sbírka staví psaní hned do několika rolí — jako akt odporu, ale zároveň péče, existence a kolektivního soužití. Osamocenost je v ní jednoznačně negativní pól: daleko od lidí je člověk daleko i sám od sebe, protože až s druhými jsme ve světě.

Svazek má 52 stran a vyšel v edici MLAT nakladatelství Větrné mlýny, tedy v řadě, která se dlouhodobě věnuje současné české poezii. Rozsah odpovídá soustředěné sbírce, kterou lze přečíst najednou — a která si to spíš vyžaduje, protože motivy těla, paměti a mluvení se v ní vracejí a proplétají.