Šeptuchy

Příběh o dospívání v kraji, který by nikdo nevymyslel  Podlasí, lesnatá oblast mezi Polskem a Běloruskem, je tak trochu zapomenutý kraj. Dodnes je opředený legendami a mlhami, v nichž žijí na první pohled zvláštní lidé — mají svoji víru, bídu a šeptuchy: ženy, které umějí léčit. Anebo neumějí, ale všichni tomu věří.  Příběhem dospívání hrobařovy dcery Doroty v magickém kraji provází čtenáře její nejlepší kamarádka. Fenomén hranic a jejich (ne)překročitelnosti se neustále vrací. Svět živých se prolíná se světem mrtvých, křesťanská zbožnost s pohanskou šeptuchářskou tradicí, moderní západní kulturní impulzy se překývají s místním folklorem. Hrdinky románu žene nezastavitelná touha odejít, překročit hranici, vymanit se. Ale ať už půjdou kamkoli, zkušenost se životem na periferii si ponesou vždy s sebou.  ––– Jak charakterizovat knihu Aleny Sabuchové bez emocí, když v ní poletuje trocha magie, trocha genia loci z Bohem zapomenutého místa i trocha vzpomínek na dětství? […] Autorka zvládá své vyprávění bez patosu, který by se s některými tématy mohl pojit. Srovnává ho se současností, s pronikáním moderního světa do světa regionu, podobně jako je tomu v prózách Olgy Tokarczukové.— Michal Jareš, porotce ceny Anasoft Litera  Dospívání na venkově je jiné než ve městě, ale na místě, kde lišky dávají dobrou noc, je ještě odlišnější. Popsat ho tak, aby o něm měl chuť číst i dříve narozený čtenář, je kumšt. Sabuchové se to podařilo. —  Ivana Zacharová, Sieťovka   Citlivé postřehy Aleny Sabuchové o lidech, dětech, alkoholicích, domech, hřbitovech a zahradách se prolínají s intimní historií dospívajících děvčat. Jejich přátelství a pubertální zážitky by se mohly odehrávat i na bratislavském sídlišti nebo v Neapoli. […] Autorka hodně naznačuje, zamlčuje, nechává postavám jejich tajemství a čtenář má možnost příběh spoluvytvářet.  — Katarína Labudová, iLiteratura.cz