Tisíc let samoty

I v nové knize se Tereza Dobiášová vrací ke starým českým dějinám. Tentokrát se ale pohybuje mimo doložitelnou historii a o to víc prostoru otevírá představám, snům a vizím. Třem sestrám, Kazin, Tetas a Liban, byly dány do vínku rozdílné vlastnosti – jedna nahlíží do minulosti, jedna do budoucnosti a jedna žije v sepětí se současností. Když se jejich síly spojí, nastane nový věk. Stejně jako v Tajemství líčí autorka českou zemi jako místo, kde žijí obři a draci a kde jsou přírodní síly mocnější silám lidským. Příběh, který buduje, se samozřejmě podobá příběhu Krokových dcer, s pověstí z Kosmovy kroniky ale nemá společného víc, než je nutné. Kniha Tisíc let samoty opět oslavuje ženskou sílu, nicméně vykresluje ji tváří v tvář konci svého času. Se třemi sestrami přichází nový věk – doba, kdy společnost, která si svých kněžek vážila, končí a nastupuje svět založený na boji a síle: na mužích. Tisíc let samoty je román o konci mytického věku, kdy vládly ženy, o době, kdy se rodí nový svět – takový, jaký ho známe. Román o době, ve které se zanořuje svět obrů, šedivých mužů a moudrých žen. Román o době, kdy nejmladší ze sester nakreslí ve středu země uprostřed Evropy na zemi práh, který tyto dva světy od sebe s konečnou platností oddělí. Román jako sen, jako vzpomínka na to, co leží hluboko už víc než tisíc let, a přeci se na to nedá zapomenout.